Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným. Honoré de Balzac
Dagmar Martinková, Na pozvání cara
Bianca Bellová, Sentimentální román, 2009, IFP Publishing, ****
Anotace
Jeden den, dvě místa, dva lidé a dvě setkání se smrtí se stávají spouští pro sestřih vzpomínek, zážitků, klamných závěrů a deformovaných temných zákoutí. On se stává poslem špatných zpráv, ona musí vypořádat pozůstalost… Podivní hrdinové, které spojují pohledy zpět, střepy paměti společných zážitků, vlastní pyramidy stejných příběhů viděných po svém. Jsou cyničtí a zranitelní. Jsou vulgární a jemní. Hledají cestu k sobě a i kolem sebe. Ale na konci cesty čekává smrt a ne vždycky se milenci sejdou.
Kniha je nevšedním příběhem a překvapivě hlubokou sondou do pekla ztráty nevinnosti, do života lidí dospívajících na sklonku předlistopadového režimu. Je to příběh čtivý a pravdivý. Jeho hrdinové žijí u nás doma.
Na úvod mi dovolte citaci z online slovníku cizích slov: sentimentální – příliš se poddávající citům, snění, rozcitlivělý, přecitlivělý; naplněný přílišně citem, dojemný, přehnaně cituplný.
Už sama obálka – oprátka na růžovém podkladu – napovídá, že to s tou citlivostí nebude jen tak. Více než dojemného snění je v krátkém, ale hutném příběhu, který přečtete za jedno odpoledne, bolesti, deprese, beznaděje. Všudypřítomná je také smrt a zoufalství. A co je nejhorší – nebo právě nejlepší? – autorka tak skvěle vylíčila charaktery všech osob, že text působí až živočišně.
Ačkoli v osudech Edy, Elišky a Niny nenacházíte příliš hezkého, autorčino vyprávění vás zcela pohltí a vy čtete a čtete až do konce, který odpovídá obsahu. Bellová udržuje pozornost čtenáře mimo jiné tím, že střídá vypravěče, Edu a Ninu. Nároky na soustředění má také začleněná retrospektiva. Vzpomínky, právě ty jsou hybatelem, alfou a omegou příběhu. Vzpomínky a zejména (ne)schopnost se s nimi vyrovnat.
O tom, že Bianca Bellová svým debutem šokovala i své okolí, svědčí i její odpověď na otázku: Jak román přijali vaši známí? „Ti, co mě znají, byli šokováni. Zřejmě ode mě něco tak otevřeného nečekali. Ve skutečnosti jsem totiž docela plachá a oni se na knihu nedokáží podívat s odstupem a uvědomit si, že příběh je fikce.“
Těším se na její odpovědi na mé zvídavé otázky na zítřejším Literárním čaji.
PS: Přes vše výše uvedené knihu doporučuji.
PPS: V květnu jsem četla Bellové Monu.