Nevíme dne ani hodiny
Poslední březnový literární stream – tentokrát s překladatelkou Sylvou Ficovou – byl velmi zajímavý. Překladatelé jsou z valné většiny neviditelní, anonymní, i když jen díky nim se k nám dostávají příběhy z celého světa. Bez nich bychom si nepřečetli ani staré klasiky, ani díla z nejžhavější současnosti. Tato profese si zaslouží více zájmu od nás čtenářů a doufám, že se s jejím zástupcem ještě někdy setkáme.
I tentokrát jsem si vybrala několik knih. Kromě beletrie pro dospělé jsem zabrousila do literatury naučné a neodolala jsem (z jistého, níže uvedeného důvodu) ani knize z našeho T-klubu, rozuměj pro náctileté.
Lisa Genova, Levá strana světa, Jota, 2021, ****
Anotace
Sára Nickersonová má jako každá jiná pracující máma co dělat, aby zvládla rodinu, práci i domácnost. Když jednou ráno spěchá do práce a při řízení hledá telefon v tašce, na chvíli se přestane dívat na cestu. Skřípění brzd pak v mžiku zastaví celý její přeplánovaný život. Kvůli poranění mozku ztratí pojem o tom, co má po své levé straně, a musí se znovu naučit vidět svět jako celek. Zjistí přitom i to, jak si všímat lidí a věcí, na kterých v životě záleží nejvíc.
První, mimochodem skvělá, kniha Lisy Genovy Ještě jsem to já, vypráví o padesátileté profesorce kognitivní psychologie, která onemocní agresivní formou Alzheimerovy choroby. Příběh byl také úspěšně zfilmován. Proto jsem se těšila na autorčin druhý román.
Levá strana světa je opět „o mozku“, o jeho traumatické poruše, tzv. syndromu opomíjení. I když je mozek náplní mé práce, nikdy jsem o takovém postižení neslyšela a proto i čtení, na rozdíl od předchozí knihy, bylo pro mne mnohem těžší. Přesněji řečeno, tak jako hrdinka Sára, ani já jsem dlouho nemohla pochopit, jak někdo nemůže vnímat jen polovinu světa. Obě jsme zřejmě zcela prozřely až v okamžiku, když se Sára pokusila vstát, obléci se a jít. Její mozek „nenašel“ ani levou ruku, ani levou nohu… Hyperaktivní, profesně velmi úspěšná workoholička zůstala najednou upoutána na vozíku. A k tomu se, jak už to v románech bývá, přidá nevyřešený, ba též přímo traumatický, vztah s matkou.
„Sáro, nech toho. Přestaň s těmi negativními myšlenkami. Tohle ti nepomáhá. Buď pozitivní… Zvládneš to. Nezapomeň uvažovat věcně. Bojuj. Můžeš se uzdravit. Pořád je to možné. Nevzdávej to. Dýchej. Soustřeď se. Mysli jasně… Jen být tady. Dýchej. Na nic nemysli. Prázdná stěna. Představ si prázdnou stěnu. Dýchej. Copak jsi odjakživa nesnila o tom, že budeš mít čas se uvolnit a popadnout dech?“
Někdy stačí pár sekund a život, jak jsme ho znali, nenávratně skončí. Pak teprve začneme přemýšlet o tom, co je v životě podstatné. Techniku mindfulness – být tady a teď, uvolnit se, dýchat – raději zařaďme do života dřív, než nás „něco“ přinutí.
Netrpělivě očekávám třetí Genovy „mozkovku“, jejíž překlad již Sylva Ficová odevzdala nakladateli.
Sarah Baxter, Posvátná místa světa, 65. Pole, 2019, ****
Anotace
Objevte krásná, pozoruhodná, po věky uctívaná místa, která jsou balzámem pro mysl a živou vodou pro duši - od nádherných soch na tichomořském Velikonočním ostrově po středověkou pouť do Santiaga de Compostela. Cestovatelka a novinářka Sarah Baxterová vám představí možné cíle cest, které slibují silné zážitky - ať už jde o místa, kde přírodní krásu prostupuje duchovnost, nebo lidmi zbudované svatyně. Příběhy úchvatných scenérií a svatých měst doprovázejí působivá a inspirativní vyprávění návštěvníků. Klid a vnitřní sílu jednotlivých posvátných míst světa přibližují krásné ilustrace.
Home office, tj. méně pohybu, se už viditelně podepsalo na mých proporcích. Proto jsem si na počátku března dala předsevzetí, že budu častěji chodit na procházky. Žádné rekordy jsem však netrhala a se svými sotva 110 000 kroky za měsíc, tj. cca 80 km, bych např. do Compostely šla Francouzskou cestou skoro rok. Proto si o poutích raději čtu.
Průvodce Sarah Baxterové je výjimečný. Neobsahuje fotografie, ale ilustrace. Dozvíte se sice také základní geografické a historické údaje, ale více je to o osobních pocitech autorky. Mám dojem, že se S. F. musela vypořádávat s kupou „překladatelských oříšků“.
Jak v rozhovoru překladatelka doporučila: vezměte si tuto drobnou publikaci, dojděte na kraj svého okresu, posaďte se a začtěte. :o)
V knihovně již máme „ve zpracování“ další knihu tohoto „tandemu“, Ilustrovaný průvodce - Skrytá místa světa. Nenechám si je ujít.
Robin Hawdon, Zašustění v trávě, XYZ, 2017, ****
Anotace
Svébytné mravenčí historky, které si nezadají s Čapkovými mloky.
Krajina těsně nad zemí se táhne klidně a nerušeně, daleko od válek a strastí lidstva. Když se ale podíváme blíže, co se šustne v trávě, zjistíme, že mravenčí říše je plná zmatku. Kolonie černých mravenců se probouzí po dlouhém zimním spánku a čekají ji nemilé zprávy – červení mravenci ničí vše, co jim přijde do cesty. Pozoruhodný alegorický příběh o mírumilovné společnosti, jejíž chod se obrátí vzhůru nohama.
V anotaci se sice píše o Čapkových mlocích, ale já vám nabízím jinou paralelu. „Zvířecí“ příběhy mám ráda od dětství. Co se hmyzu týče, poprvé to byli Karafiátovi Broučci, pak Sekorův Ferda Mravenec. S šestinohými členovci jsem zatím skončila u „dospělácké“ Mravenčí trilogie Bernarda Werbera. A právě dobrodružné Zašustění v trávě může tvořit most mezi roztomilými pohádkami a drsnou sci-fi.
Každá bajka má poselství. Zvláště, když autor oslovuje čtenáře a jeden moudrý mravenec jménem Kliďas navíc vypráví „příběhy s přesahem“ svým malým souputníkům. Zamyslet se musí nejen drobní tvorečkové, ale také „dvounozí obři“. Zajímalo by mě, zda „náctiletí“ pochopí paralelu s historií lidstva – hledání nejlepšího společenského zřízení, vykořisťování, nadřazenost „horních deseti tisíc“, agrese… Rozhodně jim přečtení této knihy doporučuji.