Emil Vachek, Bidýlko, Československý spisovatel, 1981, ****
Vždy mi bylo záhadou, proč dědeček říká jedné naší známé "kládynet". Když jsem trochu povyrostla, dal mi přečíst tuto knihu. Dědovo staré vydání se kdesi ztratilo a tak jsem si po jeho smrti koupila nové. Dnes, bezmála po čtyřiceti letech od prvního přečtení, jsem se k ní díky Čtenářské výzvě vrátila.
Emil Vachek, společně s Eduardem Fikerem a Karlem Čapkem, patří mezi zakladatele české detektivky. Bidýlko sice mezi ně nepatří, ale je to jedna z nejúspěšnějších Vachkových knih.
Padesátiletý žižkovský zlodějíček Ferdinand Stavinoha žije spokojeně v činžáku, jehož pavlači se říká Bidýlko. I přes letitou zkušenost se jednou "utne" a místo šrajtofle plné peněz mu v ruce zůstane tajný vojenský materiál. Tento omyl spustí lavinu událostí, které zasáhnou i další obyvatele Bidýlka. A co by to bylo za román, kdyby v něm nenašla své místo také láska.
V knize najdete laskavý humor, trochu napětí, skvěle vykreslené prostředí pražské periferie a zejména krásnou češtinu, včetně žižkovského žargonu. Skvěle jsem se pobavila a také zavzpomínala. I to literatura umí.
